Když jsme se na konci minulého léta vrátili, mohli jste nás slyšet prohlašovat, že do Číny teda už jako nikdy. Tento postoj vydržel, alespoň mně, do zimy, než jsem dodělal školu a začal přemýšlet, co bude dál. Měl jsem to být tentokrát já, kdo vybere, rozhodne a z velké části zařídí náš společný život na následující rok nebo dva. Snažil jsem se. Byly nějaké nabídky práce v Anglii, možnost zůstat ještě chvíli v Čechách a počkat, až se objeví možnost vyrazit na delší pobyt pracovně. Táhlo mě to tenkrát na západ, kam se ale Míše nechtělo, a já jsem nebyl natolik přesvědčený, že tam chci, abych si chtěl prosazovat svou.
Nechtěl jsem do Olomouce, Míša nechtěla do Prahy. Po dlouhém váhání a přebírání všech možností jsme zvolili kompromisní řešení a jedeme minimálně na rok zpět do Číny. Tentokrát na Taiwan do hlavního města Taipei. Vždycky, když někomu vysvětluji, že zase jedeme pryč a jaký kompromis jsme zvolili, připadám si jako strašný podpantofláč. Snad vás i tento blog přesvědčí, že tomu tam není.
Nejdříve se mi na Taiwan opravdu nechtělo. V práci jsem sice dal výpověď , ale na otázky kolegů, jak se těším, proč tam jedu, co tam budu dělat, odpovídal, že se moc netěším, že tam jedu, abych mohl být s Míšou, že práci na tu dálku nemůžu a nemůžu najít, a i jinak se vymlouval. Od jednoho kolegy jsem několikrát slyšel, jak mi závidí odvahu tady všechno nechat a vyrazit na druhou stranu světa začít nový život po boku přítelkyně. Kolega se rozhodl přesně opačně a zůstal doma, i když přítelkyně byla daleko v Asii, a tak se rozešli. Pod tímto dojmem jsem začal pohled na věc pomalu měnit. Teď už se chvílemi těším a chvílemi se mi nechce. Od stejného kolegy jsem se ještě přiučil brát pracovní problémy jako výzvy, teď lze podobný přístup aplikovat i na soukromý život. Takže do sebe věci a pocity začínají trochu zapadat, což je pro mě jeden z nejdůležitějších pocitů, abych se cítil dobře a jako na "správné cestě".
Všichni se zkušeností z Taiwanu, které jsme Míša nebo já potkali, se při návštěvě pevninské Číny hrozně divili, jak moc jsou místní Číňané nevychovaní a nekulturní. To nám dává docela naději, že se tentokrát nebudeme muset tolik potýkat s "řepany", jak jsme Číňany nazývali během našeho xiamenského pobytu. Doufám, že nám optimistický pohled na domorodce vydrží o nějaký ten měsíc déle než posledně, abyste na tomto blogu nemuseli číst jenom negativní výlevy otrávené duše. Což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem přestal psát minulý blog již začátkem dubna.
Co nás tentokrát táhne zpět na východ? Šance začít zase tak trochu od začátku. Uskutečnit si odložené sny. Nalézt motivaci pro realizaci některých z mnoha dobrých předsevzetí, která si klademe na začátku roku či při jiných příležitostech. Péct a jíst domácí chleba. Naučit se cizí jazyk. Poznat svého nepřítele a být tak připraveni, až nás Čína za pár let zaplaví. A hlavně nabrat spoustu, jak se říká u nás ve firmě, soft-skillových dovedností.
Optimista učí svoje děti anglicky, pesimista rusky a realista čínsky.
Příspěvky
