Právě jsme z trouby vyndali šestý bochník chleba, jídlo pro tři je rozpočítané na šest dní, povolení na šest dní do hor vyřízené, je Silvestr a v Taipei už bez přestávky 48 hodin prší. Za deště vyrážíme na vlakové nádraží a cpeme se do vlaku. Máme jeden lístek na sezení a dva na stání. Taiwanci mají dva dny volna, takže jsou v pohybu jako armáda. Jedem na jih do městečka Dongpu, odkud začíná stezka na východ přes hory napříč ostrovem, kterou postavili a dvacet let používali japonští kolonizátoři ke zpacifikování nepoddajného původního obyvatelstva.
Taiwanci nemají snad kolem sebe žádnou intimní zónu, ve vlaku se na sebe nestydatě tlačí. Naštěstí jich na každé zastávce trochu ubude. 0:00 roku 2009 slavíme neslavíme v lokálce s kruhovými dveřmi někde mezi dvěma bezejmennými vesničkami. Za oknem bouchl jeden světelný gejzír, spolucestující ani nic nezaznamenali, povídají si nebo koukají do tmy. Jsme divná chasa, ani přípitek jsme si s sebou nevzali. Po chvíli se osměluje jeden z puberťáků, kteří se nám při nastupování smáli, a přichází nám popřát k Novému roku. Připisujeme mu lehce smazatelné plus za odvahu. Tak přece jenom to zaregistrovali. Prší a je fakt zima. Jaká bude noc zítra o 2000 metrů výš?
Přespáváme v hotelu naproti nádraží ve Shuili, hned u zastávky autobusu, do kterého musíme brzy ráno nasedat. Jdeme oslavit nový rok plechovkou čínského piva a miskou taiwanských nudlí. Ráno dělá čtyřicetimístný autobus taxíka nám třem. Plantáže betelových palem všude kolem. Připadám si jako v Afghánistánu, jen místo makovic roste všude betel. Řidič má typicky červenou hubu od žvýkání betelových ořísků, alespoň neusne za jízdy. Občas je možné zahlédnout trochu vinice s pomrzlým vínem, kaktusové keře s červenými draky (ovoce) a pár ovocných stromů. Silnice kličkuje mezi poli a mezi sesuvy. Jsme v horách, všude kolem špičaté kopce, trochu mlhy, vychází slunce, po deštivých dnech úplný zázrak!
Nabíráme první metry výšky, nemůžeme uvěřit tomu, jak je krásné počasí a seznamujeme se s Honzou a s cestou. Snad druhý sesuv nás docela školí. Pod nohama deset metrů ujíždějící suti, pak prázdno a pak někde dole řeka. Naštěstí byl toto nejhorší kros celého výletu. Cesta je skvělá. Mostky, jejich předchůdci pod nimi polámané ve strži, hluboké údolí, džungle, ptáci, jednoduchá orientace, lehký batoh, protože nemáme stan, před námi šest dní v horách.
Dnes máme před sebou jenom 15 kilometrů s převýšením asi 1500 metrů, zdá se mi, že na oběd budeme na chatě, přijde mi to trochu líto. Naštěstí se postup zpomaluje a na chatu Guangao docházíme sice mezi prvními, ale už se zapadajícím sluncem. Jsou tu kolem fakt hory, jak dlouho jsem už nebyl v horách? Naposledy v Pákistánu? V Krkonoších nebo Jeseníkách? Spíme se skupinou 12 Taiwanců, kterým domorodý nosič vynesl nahoru tolik jídla a vybavení, že jsme jeden z jejich několika pytlů sotva zvedli. Venku mrzne, uvnitř je trochu tepleji, ale vysvětlujte si Taiwancům, že je potřeba zavírat dveře, aby se teplo z 15 lidí nevětralo medvědům. Honza nás častuje poznámkami, co tady jako děláme, doma mohl koukat na televizi, jíst smradlavé doufu a spát v teplé posteli. Ještě mu to bereme, časem se z jeho láteření stane výletový folklór.
Cestu máme naplánovanou podle jednoho blogpostu od autora taiwanské Lonely Planet. Oni šli šest dní a jeden den navíc potřebovali na zdolání Yushanu - nejvyšší hory Taiwanu. Jelikož zítra máme pochod naplánovaný jenom na 2 hodiny, dáváme dohromady plán na Honzův výškový rekord. Čeká nás 12 hodin pochodu a převýšení dalších 1500 metrů, Honza sladce chrápe a nic netuší. Ráno před Taiwanci tajíme, kam dneska jdeme, protože kvůli své opatrnosti by nám dnešek přinejmenším rozmlouvali jako nerealizovatelný, nebo by nás rovnou zavřeli v boudě.
Vrchol Yushanu (3952 metrů) nám dal docela zabrat. Zase se dohadujeme proč jsme tu, co tady děláme, doma je jídlo, teplo, postel... Párkrát si říkám, že nahoru lezu jen ze zvyku, ale je tu krásně, tak asi proto. Poslední dnešní hodinu na útulnu Banyayike docházíme už jako stroje skoro po slepu. Překvapuje nás dnešní ubytování. Místo chaty jenom zaprášený přístřešek. Míša řeže bambus jako podestýlku, k večeři máme docela nepovedenou horskou šlichtu z těstovin a nějakého dušeného hovězího. Dnes to není jídlo, ale výplň.
Lamentujeme a debatujeme, proč chodit na hory a proč nezůstávat doma. Moje argumenty jsou: odpočinek od složitých zážitků z města, kde každý zážitek má svoje "ale". Zatímco zážitky na horách jsou buď dobré nebo špatné. Na horách to buď bolí nebo těší. Radost z pohybu, starost pouze o základní uspokojení jako je jídlo, teplo, sucho, spánek. Honza namítá, že se za šest dní mohl naučit spoustu čínštiny, že to je strašné mrhání časem a kdo má jíst pořád jenom chleba. Jsem zvědavý, s jakým zápalem se pustí do studia po šesti dnech mentálního odpočinku.
Noc je ale překvapivě teplá. Když ráno docházíme k zamrzlé chatě kousek nad námi, musíme si libovat, na jak teplém místě jsme spali. Na chatě bylo určitě alespoň o osm stupňů chladněji. Stoupáme a stoupáme dnes do zhruba 3600 metrů, ale s batohem. Dopoledne potkáváme Taiwance, kteří šli na třetí nejvyšší horu, vstávali ve tři ráno, aby šli tři hodiny potmě, ráno byli na vrcholku, po obědě na chatě a do večera neměli co dělat. Jiný kraj jiný mrav. Jdeme po 3600 metrů vysokém hřebeni a shora obdivujeme deku mraků dole v údolí pod námi. Hřeben je bez vyššího porostu, co na dálku vypadá jako travnatá louka, je ve skutečnosti nizoučký bambus. Dnes spíme na chatě Dashuiku spolu s dalšími asi osmi Taiwanci, kteří před chatou vyvařují jako o závod. Na lampovém oleji grilují kousky masa, čaj servírují z čajového servisu a každý baští alespoň ze dvou misek. Honza se jich zastává, my preferujeme lehký batoh a jeden hrnec pro tři. Podařilo se nám natočit ještě pár litrů vody z dešťových sběračů, jinak bychom museli brát vodu z maličkého jezírka, které každou noc rozdupou vodní jeleni. Přišlo jich v noci celé stádo až na pár kroků od chaty. Dokonce na dosvit baterky, ani plaší moc nebyli.
Čekají nás tři dny pomalého sestupu po celkem zachovalé japonské cestě, která měla v průměru šířku od jednoho po dva metry. Na mnoha místech ji strhl půdní sesuv, takže musíme buď stoupat nad nebo klesat pod sesuv, abychom se přes něj dostali. Cesta stále mírně klesá, kolem ani noha, za to spousta zvířat. Tak živý les jsem ještě neviděl. Jeleni, kamzíci, veverky, ptáci. Trochu nám trne, když jdeme po úseku, kde je na každém třetím kroku trus od medvěda (Ursus thibetanus formosanus), všude kolem podrápané stromy, vyškrabané cestičky do svahů, místy i medvědí smrad. Naštěstí se to obešlo bez setkání s chlupáčem, i když si myslíme, že v jednu chvíli na nás shodil po svahu kamení.
Čtvrtou noc trávíme na velice příjemné chatě Dafen. Za dnešek jsme za deset hodin ušli víc jak 20 km a klesli o 2000 metrů, opravdu bych dnešek nechtěl jít z druhé strany. Co dva kilometry byly po cestě staré policejní stanice, které byly postavené a obývané mezi lety 1920 a 1944. Nezbylo po nich nic, jen pár zídek, zarovnaná plošina ve svahu, povalující se pivní láhve s nápisem Nippon a stély na památku přestřelek s domorodým obyvatelstvem. Na Dafenu žili v této době stovky vojáků, jejich rodin a domorodého obyvatelstva. Z vesnice zbyly pouze kamenné zdi a bytelný muniční sklad, po dřevěných barácích ani stopy. Jsme úplně sami. Do nejbližší vesnice to máme dva dny namáhavého pochodu, stejně tak zpět k nejbližším lidem. Telefon bez signálu. Cesta samý kámen, výmol, medvěd, had a džungle. Trochu z toho mrazí v zádech. Naštěstí jsme tři.
Honza nás žene kupředu za vidinou domova, měníme plány, prodlužujeme pátý den a zkracujeme poslední. Dnes 26 kilometrů a na začátek stoupání o zhruba 800 metrů. Jedeme jako mašiny, naštěstí po zdolání prvního kopce se cesta rozšiřuje na zhruba metr a půl a vydrží tak až do konce. Hltáme kilometry, nakukujeme do trosek pevnůstek zarostlých džunglí, houpeme se na lanových mostech a užíváme si japonské práce. Jeden most bych rád vyfotil. Šteluju si foťák v trávě, a pak ze sebe strhávám pijavici. Docela překvápko v zimě. Počasí je super, jako na objednávku. Máme slunce a to, že vrcholky hor jsou dnes v maracích, nás vůbec nebolí.
Superlativy si zaslouží Taiwanci a Yushanský národní park za to, jak o cestu pečují. Nikde žádné odpadky, opravené mosty, nové chaty s osvětlením na solární energii, teplá voda na Dafenu. Čisto, ticho, klid, zdarma.
Poslední noc na chatě Walami, civilizační vymoženosti na dosah půldenního pochodu. Dojídáme poslední pišinky, jídlo nám vyšlo úplně přesně, nikdo neměl hlad a nenesl nic zbytečného. Krosíme poslední kilometry živou džunglí s obligátními opicemi a papoušky. Na konci treku nás čeká ještě zhruba osm kilometrů po asfaltu, pak autobus do vesnice u vlaku. Dáváme si nudle, Honza se rozplývá, jak jsou dobré, nám přijdou horší než nudle, které jsme měli na horách čtyřikrát ke snídani. Pivo a pleníme místní koloniál 7-eleven. Nejvíce se těším na rýžový rohlík, což je Honzou trefně pojmenovaný trojhránek rýže s všelijakou náplní ala suši zabalený v mořské řase, a na pivo.
Cesta domů příjemným vlakem dobře ubíhá a nám se dostává první pochvaly od Honzy. Chválí chleba, český sýr a český salám, kterým jsme se živili přes den. Jinak je zvyklý na místní jídlo, které vychvaluje, ale nám moc nejede. Výlet končíme u nás doma topinkami ze zbytku chleba určeného na poslední den pochodu.
Pár fotek s komentáři a ne moc přesným umístěním na mapě je k dispozici tady. Moc se tentokrát nedařilo, nějak chyběl polarizační filtr na nový objektiv :(
Zobrazují se příspěvky se štítkemčesky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčesky. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 10. ledna 2009
středa 10. prosince 2008
Fotosoutěž - výhra!
Před nedávnem jsme psali, že se Míša zúčastnila fotografické soutěže. Vyhrála cenu publika! Cena obnášela 500 Taiwanských dolarů, které hned museli zdanit a zbylo jich jenom 400 :)
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
středa 3. prosince 2008
Fotosoutěž
Zhruba před měsícem poslala Míša dvě svoje fotky do školní fotosoutěže na téma školní kampus. Jelikož školní kampus má zhruba jeden hektar, není zrovna moc z čeho vybírat. Můžete nejlépe sami na následující fotce univerzitní knihovny posoudit, jak se jí to povedlo.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.čtvrtek 6. listopadu 2008
Taipeiské nej, nej, nej
Tak jsme se konečně dočkali. Čekali jsme totiž na nejvhodnější den s nejlepší viditelností, abychom se nejrychlejším výtahem podívali na nejvyšší rozhlednu v nejvyšší budově světa, Taipei 101 (nebo taky tady a tady).
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
sobota 1. listopadu 2008
Jednoduchý recept na nejlepší jídlo na celém Taiwanu
Chtěl bych se s vámi podělit o docela jednoduchý recept, podle kterého si i vy doma můžete udělat nejlepší jídlo, co jsme tu zatím jedli. Jíme ho denně, už padlo několik kilo a máme doma zásoby na minimálně dalších 40 kilo.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
- 3 hrnky hladké mouky
- 1,5 hrnky celozrnné mouky
- dvě rovné lžíce soli
- dvě rovné lžíce celého kmínu
- dvě rovné lžíce sušených kvasnic bez čínského melamínu zadělané v troše ohřáté vody s lžičkou cukru
- hrnek kvásku, zbytek zase do ledničky na další pečení
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Že jste neuhodli, co nám tady tak chutná?
sobota 11. října 2008
První dojmy - fotografie
Tak se mi podařilo ukořistit několik prvních obrázků z našeho okolí a z okolí taipeiského výstavního centra, kde jsem se byl dneska podívat na výletě.
Obrázky od teď najdete tady společně s hromadou Míšiných a mých starších fotek, ty když tak ignorujte.
Obrázky od teď najdete tady společně s hromadou Míšiných a mých starších fotek, ty když tak ignorujte.
úterý 7. října 2008
První dojmy
Originální název, že? Tak doufejme alespoň v originální obsah. Začalo to ještě dříve, než jsem vůbec někam odletěl. Večer před dnem letu mi vypadla ze zubu plomba. Celkem nepříjemná situace, když odjíždíte na rok pryč a cestovní pojištění plombování zubů rozhodně nehradí. Na pohotovosti mi naštěstí řekli, že vypadl jenom kousek plomby, zabrousili a poslali mě domů s tím, že je to v pořádku. Nevím, jestli to bylo psychikou nebo letadlem, nicméně zuby mě začaly pěkně bolet, jakmile jsem opustil pohotovost, a přestaly bolet až někde v Bangkoku, kde letadlo přistávalo na dobrání paliva. Od krvavých představ hledání zubaře v Taipeii nepomohlo ani sledování akčních filmů na malé soukromé obrazovce v hlavě sedadla přede mnou.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
A začalo pršet a nepřestalo tři měsíce.
čtvrtek 21. srpna 2008
Taiwanský kompromis
Není to zase tak dlouho, co jsem na starém blogu psal, že jsme na východě asi nebyli naposledy, a Míša si už pomalu balí batoh. Ani ne za týden vyráží vstříc novému asijskému dobrodružství, vstříc dosud neprobádané taipejské městské džungli.
Když jsme se na konci minulého léta vrátili, mohli jste nás slyšet prohlašovat, že do Číny teda už jako nikdy. Tento postoj vydržel, alespoň mně, do zimy, než jsem dodělal školu a začal přemýšlet, co bude dál. Měl jsem to být tentokrát já, kdo vybere, rozhodne a z velké části zařídí náš společný život na následující rok nebo dva. Snažil jsem se. Byly nějaké nabídky práce v Anglii, možnost zůstat ještě chvíli v Čechách a počkat, až se objeví možnost vyrazit na delší pobyt pracovně. Táhlo mě to tenkrát na západ, kam se ale Míše nechtělo, a já jsem nebyl natolik přesvědčený, že tam chci, abych si chtěl prosazovat svou.
Nechtěl jsem do Olomouce, Míša nechtěla do Prahy. Po dlouhém váhání a přebírání všech možností jsme zvolili kompromisní řešení a jedeme minimálně na rok zpět do Číny. Tentokrát na Taiwan do hlavního města Taipei. Vždycky, když někomu vysvětluji, že zase jedeme pryč a jaký kompromis jsme zvolili, připadám si jako strašný podpantofláč. Snad vás i tento blog přesvědčí, že tomu tam není.
Nejdříve se mi na Taiwan opravdu nechtělo. V práci jsem sice dal výpověď , ale na otázky kolegů, jak se těším, proč tam jedu, co tam budu dělat, odpovídal, že se moc netěším, že tam jedu, abych mohl být s Míšou, že práci na tu dálku nemůžu a nemůžu najít, a i jinak se vymlouval. Od jednoho kolegy jsem několikrát slyšel, jak mi závidí odvahu tady všechno nechat a vyrazit na druhou stranu světa začít nový život po boku přítelkyně. Kolega se rozhodl přesně opačně a zůstal doma, i když přítelkyně byla daleko v Asii, a tak se rozešli. Pod tímto dojmem jsem začal pohled na věc pomalu měnit. Teď už se chvílemi těším a chvílemi se mi nechce. Od stejného kolegy jsem se ještě přiučil brát pracovní problémy jako výzvy, teď lze podobný přístup aplikovat i na soukromý život. Takže do sebe věci a pocity začínají trochu zapadat, což je pro mě jeden z nejdůležitějších pocitů, abych se cítil dobře a jako na "správné cestě".
Všichni se zkušeností z Taiwanu, které jsme Míša nebo já potkali, se při návštěvě pevninské Číny hrozně divili, jak moc jsou místní Číňané nevychovaní a nekulturní. To nám dává docela naději, že se tentokrát nebudeme muset tolik potýkat s "řepany", jak jsme Číňany nazývali během našeho xiamenského pobytu. Doufám, že nám optimistický pohled na domorodce vydrží o nějaký ten měsíc déle než posledně, abyste na tomto blogu nemuseli číst jenom negativní výlevy otrávené duše. Což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem přestal psát minulý blog již začátkem dubna.
Co nás tentokrát táhne zpět na východ? Šance začít zase tak trochu od začátku. Uskutečnit si odložené sny. Nalézt motivaci pro realizaci některých z mnoha dobrých předsevzetí, která si klademe na začátku roku či při jiných příležitostech. Péct a jíst domácí chleba. Naučit se cizí jazyk. Poznat svého nepřítele a být tak připraveni, až nás Čína za pár let zaplaví. A hlavně nabrat spoustu, jak se říká u nás ve firmě, soft-skillových dovedností.
Když jsme se na konci minulého léta vrátili, mohli jste nás slyšet prohlašovat, že do Číny teda už jako nikdy. Tento postoj vydržel, alespoň mně, do zimy, než jsem dodělal školu a začal přemýšlet, co bude dál. Měl jsem to být tentokrát já, kdo vybere, rozhodne a z velké části zařídí náš společný život na následující rok nebo dva. Snažil jsem se. Byly nějaké nabídky práce v Anglii, možnost zůstat ještě chvíli v Čechách a počkat, až se objeví možnost vyrazit na delší pobyt pracovně. Táhlo mě to tenkrát na západ, kam se ale Míše nechtělo, a já jsem nebyl natolik přesvědčený, že tam chci, abych si chtěl prosazovat svou.
Nechtěl jsem do Olomouce, Míša nechtěla do Prahy. Po dlouhém váhání a přebírání všech možností jsme zvolili kompromisní řešení a jedeme minimálně na rok zpět do Číny. Tentokrát na Taiwan do hlavního města Taipei. Vždycky, když někomu vysvětluji, že zase jedeme pryč a jaký kompromis jsme zvolili, připadám si jako strašný podpantofláč. Snad vás i tento blog přesvědčí, že tomu tam není.
Nejdříve se mi na Taiwan opravdu nechtělo. V práci jsem sice dal výpověď , ale na otázky kolegů, jak se těším, proč tam jedu, co tam budu dělat, odpovídal, že se moc netěším, že tam jedu, abych mohl být s Míšou, že práci na tu dálku nemůžu a nemůžu najít, a i jinak se vymlouval. Od jednoho kolegy jsem několikrát slyšel, jak mi závidí odvahu tady všechno nechat a vyrazit na druhou stranu světa začít nový život po boku přítelkyně. Kolega se rozhodl přesně opačně a zůstal doma, i když přítelkyně byla daleko v Asii, a tak se rozešli. Pod tímto dojmem jsem začal pohled na věc pomalu měnit. Teď už se chvílemi těším a chvílemi se mi nechce. Od stejného kolegy jsem se ještě přiučil brát pracovní problémy jako výzvy, teď lze podobný přístup aplikovat i na soukromý život. Takže do sebe věci a pocity začínají trochu zapadat, což je pro mě jeden z nejdůležitějších pocitů, abych se cítil dobře a jako na "správné cestě".
Všichni se zkušeností z Taiwanu, které jsme Míša nebo já potkali, se při návštěvě pevninské Číny hrozně divili, jak moc jsou místní Číňané nevychovaní a nekulturní. To nám dává docela naději, že se tentokrát nebudeme muset tolik potýkat s "řepany", jak jsme Číňany nazývali během našeho xiamenského pobytu. Doufám, že nám optimistický pohled na domorodce vydrží o nějaký ten měsíc déle než posledně, abyste na tomto blogu nemuseli číst jenom negativní výlevy otrávené duše. Což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem přestal psát minulý blog již začátkem dubna.
Co nás tentokrát táhne zpět na východ? Šance začít zase tak trochu od začátku. Uskutečnit si odložené sny. Nalézt motivaci pro realizaci některých z mnoha dobrých předsevzetí, která si klademe na začátku roku či při jiných příležitostech. Péct a jíst domácí chleba. Naučit se cizí jazyk. Poznat svého nepřítele a být tak připraveni, až nás Čína za pár let zaplaví. A hlavně nabrat spoustu, jak se říká u nás ve firmě, soft-skillových dovedností.
Optimista učí svoje děti anglicky, pesimista rusky a realista čínsky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
