Protože poslední dobou nějak není čas, chuť, nebo síla psát na blog, či zůstávat kromě pracovního času ještě déle u počítače, založil jsme si twitter, kam posílám příspěvky kratšího formátu, který mně teď vyhovuje více.
Twitter můžete sledovat i v panelu napravo.
pátek 17. dubna 2009
neděle 22. února 2009
Tento blog skomírá, ale žije!
Nějak nebyl poslední dobou čas věnovat se trochu tomuto blogu. Tento měsíc jsme si udělali výlet na Filipíny a hned potom jsem naskočil do nové práce, takže jsem potřeboval trochu času na nastavení nového životního režimu.
Na co se v nejbližší době můžete těšit:
Stay tuned!
Na co se v nejbližší době můžete těšit:
- Krátké povídání o svátku luceren - nedočkavci se mohou podívat, jak se o svátku luceren píše v Čechách a jak to vypadá ve skutečnosti.
- Povídání o našem výletu na Filipíny, kde se nám líbilo a ještě více se nám líbilo se vrátit do proti Filipínám čisťoučkého Taipei. Fotky z Filipín jsou k dispozici tady.
Stay tuned!
sobota 10. ledna 2009
Batongguan trek
Právě jsme z trouby vyndali šestý bochník chleba, jídlo pro tři je rozpočítané na šest dní, povolení na šest dní do hor vyřízené, je Silvestr a v Taipei už bez přestávky 48 hodin prší. Za deště vyrážíme na vlakové nádraží a cpeme se do vlaku. Máme jeden lístek na sezení a dva na stání. Taiwanci mají dva dny volna, takže jsou v pohybu jako armáda. Jedem na jih do městečka Dongpu, odkud začíná stezka na východ přes hory napříč ostrovem, kterou postavili a dvacet let používali japonští kolonizátoři ke zpacifikování nepoddajného původního obyvatelstva.
Taiwanci nemají snad kolem sebe žádnou intimní zónu, ve vlaku se na sebe nestydatě tlačí. Naštěstí jich na každé zastávce trochu ubude. 0:00 roku 2009 slavíme neslavíme v lokálce s kruhovými dveřmi někde mezi dvěma bezejmennými vesničkami. Za oknem bouchl jeden světelný gejzír, spolucestující ani nic nezaznamenali, povídají si nebo koukají do tmy. Jsme divná chasa, ani přípitek jsme si s sebou nevzali. Po chvíli se osměluje jeden z puberťáků, kteří se nám při nastupování smáli, a přichází nám popřát k Novému roku. Připisujeme mu lehce smazatelné plus za odvahu. Tak přece jenom to zaregistrovali. Prší a je fakt zima. Jaká bude noc zítra o 2000 metrů výš?
Přespáváme v hotelu naproti nádraží ve Shuili, hned u zastávky autobusu, do kterého musíme brzy ráno nasedat. Jdeme oslavit nový rok plechovkou čínského piva a miskou taiwanských nudlí. Ráno dělá čtyřicetimístný autobus taxíka nám třem. Plantáže betelových palem všude kolem. Připadám si jako v Afghánistánu, jen místo makovic roste všude betel. Řidič má typicky červenou hubu od žvýkání betelových ořísků, alespoň neusne za jízdy. Občas je možné zahlédnout trochu vinice s pomrzlým vínem, kaktusové keře s červenými draky (ovoce) a pár ovocných stromů. Silnice kličkuje mezi poli a mezi sesuvy. Jsme v horách, všude kolem špičaté kopce, trochu mlhy, vychází slunce, po deštivých dnech úplný zázrak!
Nabíráme první metry výšky, nemůžeme uvěřit tomu, jak je krásné počasí a seznamujeme se s Honzou a s cestou. Snad druhý sesuv nás docela školí. Pod nohama deset metrů ujíždějící suti, pak prázdno a pak někde dole řeka. Naštěstí byl toto nejhorší kros celého výletu. Cesta je skvělá. Mostky, jejich předchůdci pod nimi polámané ve strži, hluboké údolí, džungle, ptáci, jednoduchá orientace, lehký batoh, protože nemáme stan, před námi šest dní v horách.
Dnes máme před sebou jenom 15 kilometrů s převýšením asi 1500 metrů, zdá se mi, že na oběd budeme na chatě, přijde mi to trochu líto. Naštěstí se postup zpomaluje a na chatu Guangao docházíme sice mezi prvními, ale už se zapadajícím sluncem. Jsou tu kolem fakt hory, jak dlouho jsem už nebyl v horách? Naposledy v Pákistánu? V Krkonoších nebo Jeseníkách? Spíme se skupinou 12 Taiwanců, kterým domorodý nosič vynesl nahoru tolik jídla a vybavení, že jsme jeden z jejich několika pytlů sotva zvedli. Venku mrzne, uvnitř je trochu tepleji, ale vysvětlujte si Taiwancům, že je potřeba zavírat dveře, aby se teplo z 15 lidí nevětralo medvědům. Honza nás častuje poznámkami, co tady jako děláme, doma mohl koukat na televizi, jíst smradlavé doufu a spát v teplé posteli. Ještě mu to bereme, časem se z jeho láteření stane výletový folklór.
Cestu máme naplánovanou podle jednoho blogpostu od autora taiwanské Lonely Planet. Oni šli šest dní a jeden den navíc potřebovali na zdolání Yushanu - nejvyšší hory Taiwanu. Jelikož zítra máme pochod naplánovaný jenom na 2 hodiny, dáváme dohromady plán na Honzův výškový rekord. Čeká nás 12 hodin pochodu a převýšení dalších 1500 metrů, Honza sladce chrápe a nic netuší. Ráno před Taiwanci tajíme, kam dneska jdeme, protože kvůli své opatrnosti by nám dnešek přinejmenším rozmlouvali jako nerealizovatelný, nebo by nás rovnou zavřeli v boudě.
Vrchol Yushanu (3952 metrů) nám dal docela zabrat. Zase se dohadujeme proč jsme tu, co tady děláme, doma je jídlo, teplo, postel... Párkrát si říkám, že nahoru lezu jen ze zvyku, ale je tu krásně, tak asi proto. Poslední dnešní hodinu na útulnu Banyayike docházíme už jako stroje skoro po slepu. Překvapuje nás dnešní ubytování. Místo chaty jenom zaprášený přístřešek. Míša řeže bambus jako podestýlku, k večeři máme docela nepovedenou horskou šlichtu z těstovin a nějakého dušeného hovězího. Dnes to není jídlo, ale výplň.
Lamentujeme a debatujeme, proč chodit na hory a proč nezůstávat doma. Moje argumenty jsou: odpočinek od složitých zážitků z města, kde každý zážitek má svoje "ale". Zatímco zážitky na horách jsou buď dobré nebo špatné. Na horách to buď bolí nebo těší. Radost z pohybu, starost pouze o základní uspokojení jako je jídlo, teplo, sucho, spánek. Honza namítá, že se za šest dní mohl naučit spoustu čínštiny, že to je strašné mrhání časem a kdo má jíst pořád jenom chleba. Jsem zvědavý, s jakým zápalem se pustí do studia po šesti dnech mentálního odpočinku.
Noc je ale překvapivě teplá. Když ráno docházíme k zamrzlé chatě kousek nad námi, musíme si libovat, na jak teplém místě jsme spali. Na chatě bylo určitě alespoň o osm stupňů chladněji. Stoupáme a stoupáme dnes do zhruba 3600 metrů, ale s batohem. Dopoledne potkáváme Taiwance, kteří šli na třetí nejvyšší horu, vstávali ve tři ráno, aby šli tři hodiny potmě, ráno byli na vrcholku, po obědě na chatě a do večera neměli co dělat. Jiný kraj jiný mrav. Jdeme po 3600 metrů vysokém hřebeni a shora obdivujeme deku mraků dole v údolí pod námi. Hřeben je bez vyššího porostu, co na dálku vypadá jako travnatá louka, je ve skutečnosti nizoučký bambus. Dnes spíme na chatě Dashuiku spolu s dalšími asi osmi Taiwanci, kteří před chatou vyvařují jako o závod. Na lampovém oleji grilují kousky masa, čaj servírují z čajového servisu a každý baští alespoň ze dvou misek. Honza se jich zastává, my preferujeme lehký batoh a jeden hrnec pro tři. Podařilo se nám natočit ještě pár litrů vody z dešťových sběračů, jinak bychom museli brát vodu z maličkého jezírka, které každou noc rozdupou vodní jeleni. Přišlo jich v noci celé stádo až na pár kroků od chaty. Dokonce na dosvit baterky, ani plaší moc nebyli.
Čekají nás tři dny pomalého sestupu po celkem zachovalé japonské cestě, která měla v průměru šířku od jednoho po dva metry. Na mnoha místech ji strhl půdní sesuv, takže musíme buď stoupat nad nebo klesat pod sesuv, abychom se přes něj dostali. Cesta stále mírně klesá, kolem ani noha, za to spousta zvířat. Tak živý les jsem ještě neviděl. Jeleni, kamzíci, veverky, ptáci. Trochu nám trne, když jdeme po úseku, kde je na každém třetím kroku trus od medvěda (Ursus thibetanus formosanus), všude kolem podrápané stromy, vyškrabané cestičky do svahů, místy i medvědí smrad. Naštěstí se to obešlo bez setkání s chlupáčem, i když si myslíme, že v jednu chvíli na nás shodil po svahu kamení.
Čtvrtou noc trávíme na velice příjemné chatě Dafen. Za dnešek jsme za deset hodin ušli víc jak 20 km a klesli o 2000 metrů, opravdu bych dnešek nechtěl jít z druhé strany. Co dva kilometry byly po cestě staré policejní stanice, které byly postavené a obývané mezi lety 1920 a 1944. Nezbylo po nich nic, jen pár zídek, zarovnaná plošina ve svahu, povalující se pivní láhve s nápisem Nippon a stély na památku přestřelek s domorodým obyvatelstvem. Na Dafenu žili v této době stovky vojáků, jejich rodin a domorodého obyvatelstva. Z vesnice zbyly pouze kamenné zdi a bytelný muniční sklad, po dřevěných barácích ani stopy. Jsme úplně sami. Do nejbližší vesnice to máme dva dny namáhavého pochodu, stejně tak zpět k nejbližším lidem. Telefon bez signálu. Cesta samý kámen, výmol, medvěd, had a džungle. Trochu z toho mrazí v zádech. Naštěstí jsme tři.
Honza nás žene kupředu za vidinou domova, měníme plány, prodlužujeme pátý den a zkracujeme poslední. Dnes 26 kilometrů a na začátek stoupání o zhruba 800 metrů. Jedeme jako mašiny, naštěstí po zdolání prvního kopce se cesta rozšiřuje na zhruba metr a půl a vydrží tak až do konce. Hltáme kilometry, nakukujeme do trosek pevnůstek zarostlých džunglí, houpeme se na lanových mostech a užíváme si japonské práce. Jeden most bych rád vyfotil. Šteluju si foťák v trávě, a pak ze sebe strhávám pijavici. Docela překvápko v zimě. Počasí je super, jako na objednávku. Máme slunce a to, že vrcholky hor jsou dnes v maracích, nás vůbec nebolí.
Superlativy si zaslouží Taiwanci a Yushanský národní park za to, jak o cestu pečují. Nikde žádné odpadky, opravené mosty, nové chaty s osvětlením na solární energii, teplá voda na Dafenu. Čisto, ticho, klid, zdarma.
Poslední noc na chatě Walami, civilizační vymoženosti na dosah půldenního pochodu. Dojídáme poslední pišinky, jídlo nám vyšlo úplně přesně, nikdo neměl hlad a nenesl nic zbytečného. Krosíme poslední kilometry živou džunglí s obligátními opicemi a papoušky. Na konci treku nás čeká ještě zhruba osm kilometrů po asfaltu, pak autobus do vesnice u vlaku. Dáváme si nudle, Honza se rozplývá, jak jsou dobré, nám přijdou horší než nudle, které jsme měli na horách čtyřikrát ke snídani. Pivo a pleníme místní koloniál 7-eleven. Nejvíce se těším na rýžový rohlík, což je Honzou trefně pojmenovaný trojhránek rýže s všelijakou náplní ala suši zabalený v mořské řase, a na pivo.
Cesta domů příjemným vlakem dobře ubíhá a nám se dostává první pochvaly od Honzy. Chválí chleba, český sýr a český salám, kterým jsme se živili přes den. Jinak je zvyklý na místní jídlo, které vychvaluje, ale nám moc nejede. Výlet končíme u nás doma topinkami ze zbytku chleba určeného na poslední den pochodu.
Pár fotek s komentáři a ne moc přesným umístěním na mapě je k dispozici tady. Moc se tentokrát nedařilo, nějak chyběl polarizační filtr na nový objektiv :(
Taiwanci nemají snad kolem sebe žádnou intimní zónu, ve vlaku se na sebe nestydatě tlačí. Naštěstí jich na každé zastávce trochu ubude. 0:00 roku 2009 slavíme neslavíme v lokálce s kruhovými dveřmi někde mezi dvěma bezejmennými vesničkami. Za oknem bouchl jeden světelný gejzír, spolucestující ani nic nezaznamenali, povídají si nebo koukají do tmy. Jsme divná chasa, ani přípitek jsme si s sebou nevzali. Po chvíli se osměluje jeden z puberťáků, kteří se nám při nastupování smáli, a přichází nám popřát k Novému roku. Připisujeme mu lehce smazatelné plus za odvahu. Tak přece jenom to zaregistrovali. Prší a je fakt zima. Jaká bude noc zítra o 2000 metrů výš?
Přespáváme v hotelu naproti nádraží ve Shuili, hned u zastávky autobusu, do kterého musíme brzy ráno nasedat. Jdeme oslavit nový rok plechovkou čínského piva a miskou taiwanských nudlí. Ráno dělá čtyřicetimístný autobus taxíka nám třem. Plantáže betelových palem všude kolem. Připadám si jako v Afghánistánu, jen místo makovic roste všude betel. Řidič má typicky červenou hubu od žvýkání betelových ořísků, alespoň neusne za jízdy. Občas je možné zahlédnout trochu vinice s pomrzlým vínem, kaktusové keře s červenými draky (ovoce) a pár ovocných stromů. Silnice kličkuje mezi poli a mezi sesuvy. Jsme v horách, všude kolem špičaté kopce, trochu mlhy, vychází slunce, po deštivých dnech úplný zázrak!
Nabíráme první metry výšky, nemůžeme uvěřit tomu, jak je krásné počasí a seznamujeme se s Honzou a s cestou. Snad druhý sesuv nás docela školí. Pod nohama deset metrů ujíždějící suti, pak prázdno a pak někde dole řeka. Naštěstí byl toto nejhorší kros celého výletu. Cesta je skvělá. Mostky, jejich předchůdci pod nimi polámané ve strži, hluboké údolí, džungle, ptáci, jednoduchá orientace, lehký batoh, protože nemáme stan, před námi šest dní v horách.
Dnes máme před sebou jenom 15 kilometrů s převýšením asi 1500 metrů, zdá se mi, že na oběd budeme na chatě, přijde mi to trochu líto. Naštěstí se postup zpomaluje a na chatu Guangao docházíme sice mezi prvními, ale už se zapadajícím sluncem. Jsou tu kolem fakt hory, jak dlouho jsem už nebyl v horách? Naposledy v Pákistánu? V Krkonoších nebo Jeseníkách? Spíme se skupinou 12 Taiwanců, kterým domorodý nosič vynesl nahoru tolik jídla a vybavení, že jsme jeden z jejich několika pytlů sotva zvedli. Venku mrzne, uvnitř je trochu tepleji, ale vysvětlujte si Taiwancům, že je potřeba zavírat dveře, aby se teplo z 15 lidí nevětralo medvědům. Honza nás častuje poznámkami, co tady jako děláme, doma mohl koukat na televizi, jíst smradlavé doufu a spát v teplé posteli. Ještě mu to bereme, časem se z jeho láteření stane výletový folklór.
Cestu máme naplánovanou podle jednoho blogpostu od autora taiwanské Lonely Planet. Oni šli šest dní a jeden den navíc potřebovali na zdolání Yushanu - nejvyšší hory Taiwanu. Jelikož zítra máme pochod naplánovaný jenom na 2 hodiny, dáváme dohromady plán na Honzův výškový rekord. Čeká nás 12 hodin pochodu a převýšení dalších 1500 metrů, Honza sladce chrápe a nic netuší. Ráno před Taiwanci tajíme, kam dneska jdeme, protože kvůli své opatrnosti by nám dnešek přinejmenším rozmlouvali jako nerealizovatelný, nebo by nás rovnou zavřeli v boudě.
Vrchol Yushanu (3952 metrů) nám dal docela zabrat. Zase se dohadujeme proč jsme tu, co tady děláme, doma je jídlo, teplo, postel... Párkrát si říkám, že nahoru lezu jen ze zvyku, ale je tu krásně, tak asi proto. Poslední dnešní hodinu na útulnu Banyayike docházíme už jako stroje skoro po slepu. Překvapuje nás dnešní ubytování. Místo chaty jenom zaprášený přístřešek. Míša řeže bambus jako podestýlku, k večeři máme docela nepovedenou horskou šlichtu z těstovin a nějakého dušeného hovězího. Dnes to není jídlo, ale výplň.
Lamentujeme a debatujeme, proč chodit na hory a proč nezůstávat doma. Moje argumenty jsou: odpočinek od složitých zážitků z města, kde každý zážitek má svoje "ale". Zatímco zážitky na horách jsou buď dobré nebo špatné. Na horách to buď bolí nebo těší. Radost z pohybu, starost pouze o základní uspokojení jako je jídlo, teplo, sucho, spánek. Honza namítá, že se za šest dní mohl naučit spoustu čínštiny, že to je strašné mrhání časem a kdo má jíst pořád jenom chleba. Jsem zvědavý, s jakým zápalem se pustí do studia po šesti dnech mentálního odpočinku.
Noc je ale překvapivě teplá. Když ráno docházíme k zamrzlé chatě kousek nad námi, musíme si libovat, na jak teplém místě jsme spali. Na chatě bylo určitě alespoň o osm stupňů chladněji. Stoupáme a stoupáme dnes do zhruba 3600 metrů, ale s batohem. Dopoledne potkáváme Taiwance, kteří šli na třetí nejvyšší horu, vstávali ve tři ráno, aby šli tři hodiny potmě, ráno byli na vrcholku, po obědě na chatě a do večera neměli co dělat. Jiný kraj jiný mrav. Jdeme po 3600 metrů vysokém hřebeni a shora obdivujeme deku mraků dole v údolí pod námi. Hřeben je bez vyššího porostu, co na dálku vypadá jako travnatá louka, je ve skutečnosti nizoučký bambus. Dnes spíme na chatě Dashuiku spolu s dalšími asi osmi Taiwanci, kteří před chatou vyvařují jako o závod. Na lampovém oleji grilují kousky masa, čaj servírují z čajového servisu a každý baští alespoň ze dvou misek. Honza se jich zastává, my preferujeme lehký batoh a jeden hrnec pro tři. Podařilo se nám natočit ještě pár litrů vody z dešťových sběračů, jinak bychom museli brát vodu z maličkého jezírka, které každou noc rozdupou vodní jeleni. Přišlo jich v noci celé stádo až na pár kroků od chaty. Dokonce na dosvit baterky, ani plaší moc nebyli.
Čekají nás tři dny pomalého sestupu po celkem zachovalé japonské cestě, která měla v průměru šířku od jednoho po dva metry. Na mnoha místech ji strhl půdní sesuv, takže musíme buď stoupat nad nebo klesat pod sesuv, abychom se přes něj dostali. Cesta stále mírně klesá, kolem ani noha, za to spousta zvířat. Tak živý les jsem ještě neviděl. Jeleni, kamzíci, veverky, ptáci. Trochu nám trne, když jdeme po úseku, kde je na každém třetím kroku trus od medvěda (Ursus thibetanus formosanus), všude kolem podrápané stromy, vyškrabané cestičky do svahů, místy i medvědí smrad. Naštěstí se to obešlo bez setkání s chlupáčem, i když si myslíme, že v jednu chvíli na nás shodil po svahu kamení.
Čtvrtou noc trávíme na velice příjemné chatě Dafen. Za dnešek jsme za deset hodin ušli víc jak 20 km a klesli o 2000 metrů, opravdu bych dnešek nechtěl jít z druhé strany. Co dva kilometry byly po cestě staré policejní stanice, které byly postavené a obývané mezi lety 1920 a 1944. Nezbylo po nich nic, jen pár zídek, zarovnaná plošina ve svahu, povalující se pivní láhve s nápisem Nippon a stély na památku přestřelek s domorodým obyvatelstvem. Na Dafenu žili v této době stovky vojáků, jejich rodin a domorodého obyvatelstva. Z vesnice zbyly pouze kamenné zdi a bytelný muniční sklad, po dřevěných barácích ani stopy. Jsme úplně sami. Do nejbližší vesnice to máme dva dny namáhavého pochodu, stejně tak zpět k nejbližším lidem. Telefon bez signálu. Cesta samý kámen, výmol, medvěd, had a džungle. Trochu z toho mrazí v zádech. Naštěstí jsme tři.
Honza nás žene kupředu za vidinou domova, měníme plány, prodlužujeme pátý den a zkracujeme poslední. Dnes 26 kilometrů a na začátek stoupání o zhruba 800 metrů. Jedeme jako mašiny, naštěstí po zdolání prvního kopce se cesta rozšiřuje na zhruba metr a půl a vydrží tak až do konce. Hltáme kilometry, nakukujeme do trosek pevnůstek zarostlých džunglí, houpeme se na lanových mostech a užíváme si japonské práce. Jeden most bych rád vyfotil. Šteluju si foťák v trávě, a pak ze sebe strhávám pijavici. Docela překvápko v zimě. Počasí je super, jako na objednávku. Máme slunce a to, že vrcholky hor jsou dnes v maracích, nás vůbec nebolí.
Superlativy si zaslouží Taiwanci a Yushanský národní park za to, jak o cestu pečují. Nikde žádné odpadky, opravené mosty, nové chaty s osvětlením na solární energii, teplá voda na Dafenu. Čisto, ticho, klid, zdarma.
Poslední noc na chatě Walami, civilizační vymoženosti na dosah půldenního pochodu. Dojídáme poslední pišinky, jídlo nám vyšlo úplně přesně, nikdo neměl hlad a nenesl nic zbytečného. Krosíme poslední kilometry živou džunglí s obligátními opicemi a papoušky. Na konci treku nás čeká ještě zhruba osm kilometrů po asfaltu, pak autobus do vesnice u vlaku. Dáváme si nudle, Honza se rozplývá, jak jsou dobré, nám přijdou horší než nudle, které jsme měli na horách čtyřikrát ke snídani. Pivo a pleníme místní koloniál 7-eleven. Nejvíce se těším na rýžový rohlík, což je Honzou trefně pojmenovaný trojhránek rýže s všelijakou náplní ala suši zabalený v mořské řase, a na pivo.
Cesta domů příjemným vlakem dobře ubíhá a nám se dostává první pochvaly od Honzy. Chválí chleba, český sýr a český salám, kterým jsme se živili přes den. Jinak je zvyklý na místní jídlo, které vychvaluje, ale nám moc nejede. Výlet končíme u nás doma topinkami ze zbytku chleba určeného na poslední den pochodu.
Pár fotek s komentáři a ne moc přesným umístěním na mapě je k dispozici tady. Moc se tentokrát nedařilo, nějak chyběl polarizační filtr na nový objektiv :(
středa 24. prosince 2008
Komentáře
Děkuji paní Jebavé za upozornění, že komentáře mohli přidávat doposud jenom lidé s Google účtem. Už jsem to nastavil správně a komentář nám tak může poslat kdokoliv.
Těšíme se!!!
Těšíme se!!!
středa 10. prosince 2008
Fotosoutěž - výhra!
Před nedávnem jsme psali, že se Míša zúčastnila fotografické soutěže. Vyhrála cenu publika! Cena obnášela 500 Taiwanských dolarů, které hned museli zdanit a zbylo jich jenom 400 :)
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
středa 3. prosince 2008
Fotosoutěž
Zhruba před měsícem poslala Míša dvě svoje fotky do školní fotosoutěže na téma školní kampus. Jelikož školní kampus má zhruba jeden hektar, není zrovna moc z čeho vybírat. Můžete nejlépe sami na následující fotce univerzitní knihovny posoudit, jak se jí to povedlo.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.úterý 25. listopadu 2008
Výstup na Sněžku
Využili jsme jednoho prodlouženého víkendu a vyrazili jsme poprvé do vnitrozemí ostrova obývaného domorodci, hady, pavouky a jinou havětí. Vyrazili jsme dobýt místní Sněžku (Xueshan 3886 m), což je mimochodem druhá nejvyšší hora celého ostrova.
Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.
Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.
Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.
Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.
Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.
Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.
Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.
Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.
Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.
Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.
V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.
Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.
Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.
Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.
Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.
Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.
Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.
Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.
Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.
Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.
Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.
V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
