Batongguan trek

Právě jsme z trouby vyndali šestý bochník chleba, jídlo pro tři je rozpočítané na šest dní, povolení na šest dní do hor vyřízené, je Silvestr a v Taipei už bez přestávky 48 hodin prší. Za deště vyrážíme na vlakové nádraží a cpeme se do vlaku. Máme jeden lístek na sezení a dva na stání. Taiwanci mají dva dny volna, takže jsou v pohybu jako armáda. Jedem na jih do městečka Dongpu, odkud začíná stezka na východ přes hory napříč ostrovem, kterou postavili a dvacet let používali japonští kolonizátoři ke zpacifikování nepoddajného původního obyvatelstva.

Taiwanci nemají snad kolem sebe žádnou intimní zónu, ve vlaku se na sebe nestydatě tlačí. Naštěstí jich na každé zastávce trochu ubude. 0:00 roku 2009 slavíme neslavíme v lokálce s kruhovými dveřmi někde mezi dvěma bezejmennými vesničkami. Za oknem bouchl jeden světelný gejzír, spolucestující ani nic nezaznamenali, povídají si nebo koukají do tmy. Jsme divná chasa, ani přípitek jsme si s sebou nevzali. Po chvíli se osměluje jeden z puberťáků, kteří se nám při nastupování smáli, a přichází nám popřát k Novému roku. Připisujeme mu lehce smazatelné plus za odvahu. Tak přece jenom to zaregistrovali. Prší a je fakt zima. Jaká bude noc zítra o 2000 metrů výš?

Přespáváme v hotelu naproti nádraží ve Shuili, hned u zastávky autobusu, do kterého musíme brzy ráno nasedat. Jdeme oslavit nový rok plechovkou čínského piva a miskou taiwanských nudlí. Ráno dělá čtyřicetimístný autobus taxíka nám třem. Plantáže betelových palem všude kolem. Připadám si jako v Afghánistánu, jen místo makovic roste všude betel. Řidič má typicky červenou hubu od žvýkání betelových ořísků, alespoň neusne za jízdy. Občas je možné zahlédnout trochu vinice s pomrzlým vínem, kaktusové keře s červenými draky (ovoce) a pár ovocných stromů. Silnice kličkuje mezi poli a mezi sesuvy. Jsme v horách, všude kolem špičaté kopce, trochu mlhy, vychází slunce, po deštivých dnech úplný zázrak!

Nabíráme první metry výšky, nemůžeme uvěřit tomu, jak je krásné počasí a seznamujeme se s Honzou a s cestou. Snad druhý sesuv nás docela školí. Pod nohama deset metrů ujíždějící suti, pak prázdno a pak někde dole řeka. Naštěstí byl toto nejhorší kros celého výletu. Cesta je skvělá. Mostky, jejich předchůdci pod nimi polámané ve strži, hluboké údolí, džungle, ptáci, jednoduchá orientace, lehký batoh, protože nemáme stan, před námi šest dní v horách.

Dnes máme před sebou jenom 15 kilometrů s převýšením asi 1500 metrů, zdá se mi, že na oběd budeme na chatě, přijde mi to trochu líto. Naštěstí se postup zpomaluje a na chatu Guangao docházíme sice mezi prvními, ale už se zapadajícím sluncem. Jsou tu kolem fakt hory, jak dlouho jsem už nebyl v horách? Naposledy v Pákistánu? V Krkonoších nebo Jeseníkách? Spíme se skupinou 12 Taiwanců, kterým domorodý nosič vynesl nahoru tolik jídla a vybavení, že jsme jeden z jejich několika pytlů sotva zvedli. Venku mrzne, uvnitř je trochu tepleji, ale vysvětlujte si Taiwancům, že je potřeba zavírat dveře, aby se teplo z 15 lidí nevětralo medvědům. Honza nás častuje poznámkami, co tady jako děláme, doma mohl koukat na televizi, jíst smradlavé doufu a spát v teplé posteli. Ještě mu to bereme, časem se z jeho láteření stane výletový folklór.

Cestu máme naplánovanou podle jednoho blogpostu od autora taiwanské Lonely Planet. Oni šli šest dní a jeden den navíc potřebovali na zdolání Yushanu - nejvyšší hory Taiwanu. Jelikož zítra máme pochod naplánovaný jenom na 2 hodiny, dáváme dohromady plán na Honzův výškový rekord. Čeká nás 12 hodin pochodu a převýšení dalších 1500 metrů, Honza sladce chrápe a nic netuší. Ráno před Taiwanci tajíme, kam dneska jdeme, protože kvůli své opatrnosti by nám dnešek přinejmenším rozmlouvali jako nerealizovatelný, nebo by nás rovnou zavřeli v boudě.

Vrchol Yushanu (3952 metrů) nám dal docela zabrat. Zase se dohadujeme proč jsme tu, co tady děláme, doma je jídlo, teplo, postel... Párkrát si říkám, že nahoru lezu jen ze zvyku, ale je tu krásně, tak asi proto. Poslední dnešní hodinu na útulnu Banyayike docházíme už jako stroje skoro po slepu. Překvapuje nás dnešní ubytování. Místo chaty jenom zaprášený přístřešek. Míša řeže bambus jako podestýlku, k večeři máme docela nepovedenou horskou šlichtu z těstovin a nějakého dušeného hovězího. Dnes to není jídlo, ale výplň.

Lamentujeme a debatujeme, proč chodit na hory a proč nezůstávat doma. Moje argumenty jsou: odpočinek od složitých zážitků z města, kde každý zážitek má svoje "ale". Zatímco zážitky na horách jsou buď dobré nebo špatné. Na horách to buď bolí nebo těší. Radost z pohybu, starost pouze o základní uspokojení jako je jídlo, teplo, sucho, spánek. Honza namítá, že se za šest dní mohl naučit spoustu čínštiny, že to je strašné mrhání časem a kdo má jíst pořád jenom chleba. Jsem zvědavý, s jakým zápalem se pustí do studia po šesti dnech mentálního odpočinku.

Noc je ale překvapivě teplá. Když ráno docházíme k zamrzlé chatě kousek nad námi, musíme si libovat, na jak teplém místě jsme spali. Na chatě bylo určitě alespoň o osm stupňů chladněji. Stoupáme a stoupáme dnes do zhruba 3600 metrů, ale s batohem. Dopoledne potkáváme Taiwance, kteří šli na třetí nejvyšší horu, vstávali ve tři ráno, aby šli tři hodiny potmě, ráno byli na vrcholku, po obědě na chatě a do večera neměli co dělat. Jiný kraj jiný mrav. Jdeme po 3600 metrů vysokém hřebeni a shora obdivujeme deku mraků dole v údolí pod námi. Hřeben je bez vyššího porostu, co na dálku vypadá jako travnatá louka, je ve skutečnosti nizoučký bambus. Dnes spíme na chatě Dashuiku spolu s dalšími asi osmi Taiwanci, kteří před chatou vyvařují jako o závod. Na lampovém oleji grilují kousky masa, čaj servírují z čajového servisu a každý baští alespoň ze dvou misek. Honza se jich zastává, my preferujeme lehký batoh a jeden hrnec pro tři. Podařilo se nám natočit ještě pár litrů vody z dešťových sběračů, jinak bychom museli brát vodu z maličkého jezírka, které každou noc rozdupou vodní jeleni. Přišlo jich v noci celé stádo až na pár kroků od chaty. Dokonce na dosvit baterky, ani plaší moc nebyli.

Čekají nás tři dny pomalého sestupu po celkem zachovalé japonské cestě, která měla v průměru šířku od jednoho po dva metry. Na mnoha místech ji strhl půdní sesuv, takže musíme buď stoupat nad nebo klesat pod sesuv, abychom se přes něj dostali. Cesta stále mírně klesá, kolem ani noha, za to spousta zvířat. Tak živý les jsem ještě neviděl. Jeleni, kamzíci, veverky, ptáci. Trochu nám trne, když jdeme po úseku, kde je na každém třetím kroku trus od medvěda (Ursus thibetanus formosanus), všude kolem podrápané stromy, vyškrabané cestičky do svahů, místy i medvědí smrad. Naštěstí se to obešlo bez setkání s chlupáčem, i když si myslíme, že v jednu chvíli na nás shodil po svahu kamení.

Čtvrtou noc trávíme na velice příjemné chatě Dafen. Za dnešek jsme za deset hodin ušli víc jak 20 km a klesli o 2000 metrů, opravdu bych dnešek nechtěl jít z druhé strany. Co dva kilometry byly po cestě staré policejní stanice, které byly postavené a obývané mezi lety 1920 a 1944. Nezbylo po nich nic, jen pár zídek, zarovnaná plošina ve svahu, povalující se pivní láhve s nápisem Nippon a stély na památku přestřelek s domorodým obyvatelstvem. Na Dafenu žili v této době stovky vojáků, jejich rodin a domorodého obyvatelstva. Z vesnice zbyly pouze kamenné zdi a bytelný muniční sklad, po dřevěných barácích ani stopy. Jsme úplně sami. Do nejbližší vesnice to máme dva dny namáhavého pochodu, stejně tak zpět k nejbližším lidem. Telefon bez signálu. Cesta samý kámen, výmol, medvěd, had a džungle. Trochu z toho mrazí v zádech. Naštěstí jsme tři.

Honza nás žene kupředu za vidinou domova, měníme plány, prodlužujeme pátý den a zkracujeme poslední. Dnes 26 kilometrů a na začátek stoupání o zhruba 800 metrů. Jedeme jako mašiny, naštěstí po zdolání prvního kopce se cesta rozšiřuje na zhruba metr a půl a vydrží tak až do konce. Hltáme kilometry, nakukujeme do trosek pevnůstek zarostlých džunglí, houpeme se na lanových mostech a užíváme si japonské práce. Jeden most bych rád vyfotil. Šteluju si foťák v trávě, a pak ze sebe strhávám pijavici. Docela překvápko v zimě. Počasí je super, jako na objednávku. Máme slunce a to, že vrcholky hor jsou dnes v maracích, nás vůbec nebolí.

Superlativy si zaslouží Taiwanci a Yushanský národní park za to, jak o cestu pečují. Nikde žádné odpadky, opravené mosty, nové chaty s osvětlením na solární energii, teplá voda na Dafenu. Čisto, ticho, klid, zdarma.

Poslední noc na chatě Walami, civilizační vymoženosti na dosah půldenního pochodu. Dojídáme poslední pišinky, jídlo nám vyšlo úplně přesně, nikdo neměl hlad a nenesl nic zbytečného. Krosíme poslední kilometry živou džunglí s obligátními opicemi a papoušky. Na konci treku nás čeká ještě zhruba osm kilometrů po asfaltu, pak autobus do vesnice u vlaku. Dáváme si nudle, Honza se rozplývá, jak jsou dobré, nám přijdou horší než nudle, které jsme měli na horách čtyřikrát ke snídani. Pivo a pleníme místní koloniál 7-eleven. Nejvíce se těším na rýžový rohlík, což je Honzou trefně pojmenovaný trojhránek rýže s všelijakou náplní ala suši zabalený v mořské řase, a na pivo.

Cesta domů příjemným vlakem dobře ubíhá a nám se dostává první pochvaly od Honzy. Chválí chleba, český sýr a český salám, kterým jsme se živili přes den. Jinak je zvyklý na místní jídlo, které vychvaluje, ale nám moc nejede. Výlet končíme u nás doma topinkami ze zbytku chleba určeného na poslední den pochodu.

Pár fotek s komentáři a ne moc přesným umístěním na mapě je k dispozici tady. Moc se tentokrát nedařilo, nějak chyběl polarizační filtr na nový objektiv :(