Využili jsme jednoho prodlouženého víkendu a vyrazili jsme poprvé do vnitrozemí ostrova obývaného domorodci, hady, pavouky a jinou havětí. Vyrazili jsme dobýt místní Sněžku (Xueshan 3886 m), což je mimochodem druhá nejvyšší hora celého ostrova.
Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.
Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.
Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.
Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.
Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.
Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.
Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.
Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.
Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.
Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.
V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.
úterý 25. listopadu 2008
Loterie pro každého
Taky vás nebaví v obchodě dostávat účtenky, hledat koš, kde by se jich člověk zbavil, nebo jimi mít tak naditou peněženku, že vyboulená kapsa v kalhotech přitahuje lupiče celého města pražského? V Taipei se po účtenkách z obchodů mohou utlouct včetně nás. Účtenky jsou totiž jednou za dva měsíce slosovatelné a hlavní cenou jsou 2 mil. taiwanských dolarů (více než 1 mil. korun). Hezkým zvykem je, že kdo nechce účtenku pro sebe, může ji skoro v každém obchodě vhodit do kasičky. Případná výhra pak jde na dobročinné účely.
Takže jsme tento týden netrpělivě seděli s naším balíčkem a kontrolovali poslední tři čísla každé účtenky, jestli taky něco nevyhrajeme. Vyhráli jsme 200 tw. dolarů, takže určitě budeme ve sběru účtenek pokračovat.
Takže jsme tento týden netrpělivě seděli s naším balíčkem a kontrolovali poslední tři čísla každé účtenky, jestli taky něco nevyhrajeme. Vyhráli jsme 200 tw. dolarů, takže určitě budeme ve sběru účtenek pokračovat.
čtvrtek 6. listopadu 2008
Taipeiské nej, nej, nej
Tak jsme se konečně dočkali. Čekali jsme totiž na nejvhodnější den s nejlepší viditelností, abychom se nejrychlejším výtahem podívali na nejvyšší rozhlednu v nejvyšší budově světa, Taipei 101 (nebo taky tady a tady).
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
sobota 1. listopadu 2008
Jednoduchý recept na nejlepší jídlo na celém Taiwanu
Chtěl bych se s vámi podělit o docela jednoduchý recept, podle kterého si i vy doma můžete udělat nejlepší jídlo, co jsme tu zatím jedli. Jíme ho denně, už padlo několik kilo a máme doma zásoby na minimálně dalších 40 kilo.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
- 3 hrnky hladké mouky
- 1,5 hrnky celozrnné mouky
- dvě rovné lžíce soli
- dvě rovné lžíce celého kmínu
- dvě rovné lžíce sušených kvasnic bez čínského melamínu zadělané v troše ohřáté vody s lžičkou cukru
- hrnek kvásku, zbytek zase do ledničky na další pečení
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Že jste neuhodli, co nám tady tak chutná?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
