Děkuji paní Jebavé za upozornění, že komentáře mohli přidávat doposud jenom lidé s Google účtem. Už jsem to nastavil správně a komentář nám tak může poslat kdokoliv.
Těšíme se!!!
středa 24. prosince 2008
středa 10. prosince 2008
Fotosoutěž - výhra!
Před nedávnem jsme psali, že se Míša zúčastnila fotografické soutěže. Vyhrála cenu publika! Cena obnášela 500 Taiwanských dolarů, které hned museli zdanit a zbylo jich jenom 400 :)
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
Na oceněné fotografie ostatních soutěžících se můžete podívat tady. Soutěžilo se ve dvou kategoriích - Můj domov a školní campus. Kvalitu oceněných fotografií můžete posoudit sami.
středa 3. prosince 2008
Fotosoutěž
Zhruba před měsícem poslala Míša dvě svoje fotky do školní fotosoutěže na téma školní kampus. Jelikož školní kampus má zhruba jeden hektar, není zrovna moc z čeho vybírat. Můžete nejlépe sami na následující fotce univerzitní knihovny posoudit, jak se jí to povedlo.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.
Fotka postoupila do druhého celoškolního kola, ale na bodovaná místa (první cena byla 5000 taiwanských dolarů) nedosáhla.
Druhá soutěžní fotka.úterý 25. listopadu 2008
Výstup na Sněžku
Využili jsme jednoho prodlouženého víkendu a vyrazili jsme poprvé do vnitrozemí ostrova obývaného domorodci, hady, pavouky a jinou havětí. Vyrazili jsme dobýt místní Sněžku (Xueshan 3886 m), což je mimochodem druhá nejvyšší hora celého ostrova.
Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.
Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.
Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.
Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.
Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.
Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.
Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.
Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.
Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.
Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.
V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.
Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.
Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.
Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.
Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.
Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.
Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.
Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.
Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.
Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.
Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.
V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.
Loterie pro každého
Taky vás nebaví v obchodě dostávat účtenky, hledat koš, kde by se jich člověk zbavil, nebo jimi mít tak naditou peněženku, že vyboulená kapsa v kalhotech přitahuje lupiče celého města pražského? V Taipei se po účtenkách z obchodů mohou utlouct včetně nás. Účtenky jsou totiž jednou za dva měsíce slosovatelné a hlavní cenou jsou 2 mil. taiwanských dolarů (více než 1 mil. korun). Hezkým zvykem je, že kdo nechce účtenku pro sebe, může ji skoro v každém obchodě vhodit do kasičky. Případná výhra pak jde na dobročinné účely.
Takže jsme tento týden netrpělivě seděli s naším balíčkem a kontrolovali poslední tři čísla každé účtenky, jestli taky něco nevyhrajeme. Vyhráli jsme 200 tw. dolarů, takže určitě budeme ve sběru účtenek pokračovat.
Takže jsme tento týden netrpělivě seděli s naším balíčkem a kontrolovali poslední tři čísla každé účtenky, jestli taky něco nevyhrajeme. Vyhráli jsme 200 tw. dolarů, takže určitě budeme ve sběru účtenek pokračovat.
čtvrtek 6. listopadu 2008
Taipeiské nej, nej, nej
Tak jsme se konečně dočkali. Čekali jsme totiž na nejvhodnější den s nejlepší viditelností, abychom se nejrychlejším výtahem podívali na nejvyšší rozhlednu v nejvyšší budově světa, Taipei 101 (nebo taky tady a tady).
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.
Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.
Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.
Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.
Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.
Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.
Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.
Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.
I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.
sobota 1. listopadu 2008
Jednoduchý recept na nejlepší jídlo na celém Taiwanu
Chtěl bych se s vámi podělit o docela jednoduchý recept, podle kterého si i vy doma můžete udělat nejlepší jídlo, co jsme tu zatím jedli. Jíme ho denně, už padlo několik kilo a máme doma zásoby na minimálně dalších 40 kilo.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Kvásek by se měl vést žitnou moukou, pak by nebylo třeba kvasnic, ale zkuste si ji tady sehnat, že? Takže od prvního pečení jsme si nechali kus těsta, které skladujeme v ledničce a ráno v den pečení ho trochu naředíme vodou a přidáme mouku, aby vznikla hustá kaše. Kaši necháme odpočívat do večera, kdy už je pěkně kyselá.
Těsto:
- 3 hrnky hladké mouky
- 1,5 hrnky celozrnné mouky
- dvě rovné lžíce soli
- dvě rovné lžíce celého kmínu
- dvě rovné lžíce sušených kvasnic bez čínského melamínu zadělané v troše ohřáté vody s lžičkou cukru
- hrnek kvásku, zbytek zase do ledničky na další pečení
Podáváme s máslem, sýrem a salámem dovezeným ještě z Čech nebo koupeným tady v supermarketu Costco.
Že jste neuhodli, co nám tady tak chutná?
sobota 11. října 2008
První dojmy - fotografie
Tak se mi podařilo ukořistit několik prvních obrázků z našeho okolí a z okolí taipeiského výstavního centra, kde jsem se byl dneska podívat na výletě.
Obrázky od teď najdete tady společně s hromadou Míšiných a mých starších fotek, ty když tak ignorujte.
Obrázky od teď najdete tady společně s hromadou Míšiných a mých starších fotek, ty když tak ignorujte.
úterý 7. října 2008
První dojmy
Originální název, že? Tak doufejme alespoň v originální obsah. Začalo to ještě dříve, než jsem vůbec někam odletěl. Večer před dnem letu mi vypadla ze zubu plomba. Celkem nepříjemná situace, když odjíždíte na rok pryč a cestovní pojištění plombování zubů rozhodně nehradí. Na pohotovosti mi naštěstí řekli, že vypadl jenom kousek plomby, zabrousili a poslali mě domů s tím, že je to v pořádku. Nevím, jestli to bylo psychikou nebo letadlem, nicméně zuby mě začaly pěkně bolet, jakmile jsem opustil pohotovost, a přestaly bolet až někde v Bangkoku, kde letadlo přistávalo na dobrání paliva. Od krvavých představ hledání zubaře v Taipeii nepomohlo ani sledování akčních filmů na malé soukromé obrazovce v hlavě sedadla přede mnou.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
A začalo pršet a nepřestalo tři měsíce.
čtvrtek 11. září 2008
How to pack for a year in Asia and fit in 20 kilos
I am sure you know that. Whenever you go to the Asia your luggage weight is limited to twenty kilos. It is not problem when your journey takes a month or two, but how to fit in twenty kilos for a year long journey? Following are my tips. This is the third time I am packing for a year long journey to Asia and the second time I am packing for living in the city and not for traveling. Some information (marked by CZE) is relevant to Czech Republic only.
I will update this article during my packing. I start packing in a week or two :)
Tricks for minimizing weight
I will update this article during my packing. I start packing in a week or two :)
At home
- Take kitchen stuff. You will definitely miss your cuisine after month or two. Asian food is really different and you will miss favourite taste of meals you are used to. We take baking ingredients as custard powder, ginger bread powder, baking powder, vanilla sugar, instant yeast, some cheese and sausages, chocolate.
- Take seeds of your favourite spices. You will definitely not find these spices around. And it can be problem to find and buy even seeds. We take sweet basil, chive, lemon grass...
- Take things you need for your favourite sports. You will be quite isolated in new environment and sports can easily help you to find community of new friends and become part of some society.
- Get proper medical insurance. Insurance which comes with your credit card is usually sufficient and is valid for half a year. After that you will be able to find local medical insurance. It is also possible to stop paying medical insurance in your country when you are leaving for more than 6 months (CZE). After coming back you have to make good that you were insured in abroad.
- Write down numbers of your bank accounts and credit card numbers with pins and emergency phone numbers (for blocking a card) on a sheet of paper and give it to your parents or other reliable person.
- Go to the city hall and write down general warrant of attorney for reliable person.
- Go to the post office and arrange that reliable person can receive letters addressed to you.
- Do not forget to visit your favourite dentist. This is quite expensive, usually not covered by medical insurance, and unsafe experience in abroad.
- Take a lot of your pictures and check number of blank pages in your passport. Customs are quite cumbersome and put their small stamps to your pretty blank pages. So you can run out of space in your passport easily. Take two passports if you can do so. When one passport is waiting for a visa on some embassy, you can still use the other one. This is the only official reason for having two passports (CZE).
- Take pictures of your family and your city. If you take more than few, you can give them to people you meet as a nice present.
- Take basic pills. We usually take two types of general antibiotics, vitamins C and B complex, ...
- If you have some friends or relatives, take few magazines and newspapers with you. It will help you to survive time in the air and and will help your friends to know everything what happened to their beloved politicians and pop-starts.
- Go and buy slim pocket for passport, cash, and credit cards you can wear under the dress in the trousers on your belly. It is quite discreet and safe place. The most important is that you do not need to worry or think about this stuff. It is on your body and you can not miss or lose it anywhere accidentally.
Tricks for minimizing weight
- Put on haviest pair of boots and jacket you have and pack other in the luggage.
- Your hand bag can be much more than five kilos but can not seem too big. Otherwise you can have problems.
- If your bag is still too heavy, you can use this trick. When checking in, put your bag on the weight, and with tip of your boot press the silver side of the weight. You can get two extra kilos this way :)
- Take empty bottle to your hand bag. You will pass security checks with obviously empty bottle easily. You can fill in the bottle in the lavatory after passing security checks. Flights to Asia are long and there is no fresh air on board so be prepared for thirst.
- Take some food with you as well. Food served on board is at least looking unhealthy.
Good luck!!!
čtvrtek 21. srpna 2008
Taiwanský kompromis
Není to zase tak dlouho, co jsem na starém blogu psal, že jsme na východě asi nebyli naposledy, a Míša si už pomalu balí batoh. Ani ne za týden vyráží vstříc novému asijskému dobrodružství, vstříc dosud neprobádané taipejské městské džungli.
Když jsme se na konci minulého léta vrátili, mohli jste nás slyšet prohlašovat, že do Číny teda už jako nikdy. Tento postoj vydržel, alespoň mně, do zimy, než jsem dodělal školu a začal přemýšlet, co bude dál. Měl jsem to být tentokrát já, kdo vybere, rozhodne a z velké části zařídí náš společný život na následující rok nebo dva. Snažil jsem se. Byly nějaké nabídky práce v Anglii, možnost zůstat ještě chvíli v Čechách a počkat, až se objeví možnost vyrazit na delší pobyt pracovně. Táhlo mě to tenkrát na západ, kam se ale Míše nechtělo, a já jsem nebyl natolik přesvědčený, že tam chci, abych si chtěl prosazovat svou.
Nechtěl jsem do Olomouce, Míša nechtěla do Prahy. Po dlouhém váhání a přebírání všech možností jsme zvolili kompromisní řešení a jedeme minimálně na rok zpět do Číny. Tentokrát na Taiwan do hlavního města Taipei. Vždycky, když někomu vysvětluji, že zase jedeme pryč a jaký kompromis jsme zvolili, připadám si jako strašný podpantofláč. Snad vás i tento blog přesvědčí, že tomu tam není.
Nejdříve se mi na Taiwan opravdu nechtělo. V práci jsem sice dal výpověď , ale na otázky kolegů, jak se těším, proč tam jedu, co tam budu dělat, odpovídal, že se moc netěším, že tam jedu, abych mohl být s Míšou, že práci na tu dálku nemůžu a nemůžu najít, a i jinak se vymlouval. Od jednoho kolegy jsem několikrát slyšel, jak mi závidí odvahu tady všechno nechat a vyrazit na druhou stranu světa začít nový život po boku přítelkyně. Kolega se rozhodl přesně opačně a zůstal doma, i když přítelkyně byla daleko v Asii, a tak se rozešli. Pod tímto dojmem jsem začal pohled na věc pomalu měnit. Teď už se chvílemi těším a chvílemi se mi nechce. Od stejného kolegy jsem se ještě přiučil brát pracovní problémy jako výzvy, teď lze podobný přístup aplikovat i na soukromý život. Takže do sebe věci a pocity začínají trochu zapadat, což je pro mě jeden z nejdůležitějších pocitů, abych se cítil dobře a jako na "správné cestě".
Všichni se zkušeností z Taiwanu, které jsme Míša nebo já potkali, se při návštěvě pevninské Číny hrozně divili, jak moc jsou místní Číňané nevychovaní a nekulturní. To nám dává docela naději, že se tentokrát nebudeme muset tolik potýkat s "řepany", jak jsme Číňany nazývali během našeho xiamenského pobytu. Doufám, že nám optimistický pohled na domorodce vydrží o nějaký ten měsíc déle než posledně, abyste na tomto blogu nemuseli číst jenom negativní výlevy otrávené duše. Což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem přestal psát minulý blog již začátkem dubna.
Co nás tentokrát táhne zpět na východ? Šance začít zase tak trochu od začátku. Uskutečnit si odložené sny. Nalézt motivaci pro realizaci některých z mnoha dobrých předsevzetí, která si klademe na začátku roku či při jiných příležitostech. Péct a jíst domácí chleba. Naučit se cizí jazyk. Poznat svého nepřítele a být tak připraveni, až nás Čína za pár let zaplaví. A hlavně nabrat spoustu, jak se říká u nás ve firmě, soft-skillových dovedností.
Když jsme se na konci minulého léta vrátili, mohli jste nás slyšet prohlašovat, že do Číny teda už jako nikdy. Tento postoj vydržel, alespoň mně, do zimy, než jsem dodělal školu a začal přemýšlet, co bude dál. Měl jsem to být tentokrát já, kdo vybere, rozhodne a z velké části zařídí náš společný život na následující rok nebo dva. Snažil jsem se. Byly nějaké nabídky práce v Anglii, možnost zůstat ještě chvíli v Čechách a počkat, až se objeví možnost vyrazit na delší pobyt pracovně. Táhlo mě to tenkrát na západ, kam se ale Míše nechtělo, a já jsem nebyl natolik přesvědčený, že tam chci, abych si chtěl prosazovat svou.
Nechtěl jsem do Olomouce, Míša nechtěla do Prahy. Po dlouhém váhání a přebírání všech možností jsme zvolili kompromisní řešení a jedeme minimálně na rok zpět do Číny. Tentokrát na Taiwan do hlavního města Taipei. Vždycky, když někomu vysvětluji, že zase jedeme pryč a jaký kompromis jsme zvolili, připadám si jako strašný podpantofláč. Snad vás i tento blog přesvědčí, že tomu tam není.
Nejdříve se mi na Taiwan opravdu nechtělo. V práci jsem sice dal výpověď , ale na otázky kolegů, jak se těším, proč tam jedu, co tam budu dělat, odpovídal, že se moc netěším, že tam jedu, abych mohl být s Míšou, že práci na tu dálku nemůžu a nemůžu najít, a i jinak se vymlouval. Od jednoho kolegy jsem několikrát slyšel, jak mi závidí odvahu tady všechno nechat a vyrazit na druhou stranu světa začít nový život po boku přítelkyně. Kolega se rozhodl přesně opačně a zůstal doma, i když přítelkyně byla daleko v Asii, a tak se rozešli. Pod tímto dojmem jsem začal pohled na věc pomalu měnit. Teď už se chvílemi těším a chvílemi se mi nechce. Od stejného kolegy jsem se ještě přiučil brát pracovní problémy jako výzvy, teď lze podobný přístup aplikovat i na soukromý život. Takže do sebe věci a pocity začínají trochu zapadat, což je pro mě jeden z nejdůležitějších pocitů, abych se cítil dobře a jako na "správné cestě".
Všichni se zkušeností z Taiwanu, které jsme Míša nebo já potkali, se při návštěvě pevninské Číny hrozně divili, jak moc jsou místní Číňané nevychovaní a nekulturní. To nám dává docela naději, že se tentokrát nebudeme muset tolik potýkat s "řepany", jak jsme Číňany nazývali během našeho xiamenského pobytu. Doufám, že nám optimistický pohled na domorodce vydrží o nějaký ten měsíc déle než posledně, abyste na tomto blogu nemuseli číst jenom negativní výlevy otrávené duše. Což byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem přestal psát minulý blog již začátkem dubna.
Co nás tentokrát táhne zpět na východ? Šance začít zase tak trochu od začátku. Uskutečnit si odložené sny. Nalézt motivaci pro realizaci některých z mnoha dobrých předsevzetí, která si klademe na začátku roku či při jiných příležitostech. Péct a jíst domácí chleba. Naučit se cizí jazyk. Poznat svého nepřítele a být tak připraveni, až nás Čína za pár let zaplaví. A hlavně nabrat spoustu, jak se říká u nás ve firmě, soft-skillových dovedností.
Optimista učí svoje děti anglicky, pesimista rusky a realista čínsky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
