Taipeiské nej, nej, nej

Tak jsme se konečně dočkali. Čekali jsme totiž na nejvhodnější den s nejlepší viditelností, abychom se nejrychlejším výtahem podívali na nejvyšší rozhlednu v nejvyšší budově světa, Taipei 101 (nebo taky tady a tady).

Takže jsme vyrazili ve středu odpoledne, kdy ráno bylo opravdu jasno. Bohužel se nám ale podařilo dorazit, když už se skoro stmívalo, takže z fotek nic nebude.

Ve vestibulu jsme vyměnili naše poukázky, které se nám podařilo vyškemrat na jednom veletrhu, za opravdové lístky a postavili se, jak jinak tady v Číně, do fronty na výtah. Načež jsem se hrozně lekl, protože policajt, o kterém jsem si dosud myslel, že je jenom nakreslený na papíře v životní velikosti, se začal hýbat a dával nám najevo, že si máme odložit batoh.

Výtah je opravdu rychlý. 400 výškových metrů zdolá za 36 sekund a uprostřed dosahuje rychlosti až 60 km/h. Uvnitř v přetlakové kabině skoro nic necítíte, jenom musíte dost rychle polykat, aby nezaléhali uši. Za 36 sekund vám také výtahová stewardka stačí čínsky, japonsky, indonésky a anglicky sdělit, že pojedete 36 sekund nejvyšší rychlostí 60 km/h a že to ani nebude bolet.

Musím zmínit zajímavost, o které jsem si myslel, že je zatím záležitostí jenom sci-fi. V budově mezi 89. a 90. patrem visí na ocelových lanech 600 tun těžká ocelová koule podepřená písty a řízená počítačem. Celé se to jmenuje damper a snižuje to vybrace budovy při větru a zemětřesení až o 40 procent. Celý 600 tun těžký kolos se prý čas od času vychyluje až o jeden a půl metru. Vážně bych v takové chvíli nechtěl být nahoře na vyhlídce.

Celá Taipei 101 je součástí kolosu kancelářských, hotelových a výstavních ploch. Největší sranda ale je, že hned přes ulici, uprostřed ostatních hyper super budov, je zhruba hektar maličkých políček. Na asi nejdražší půdě, co jsem zatím viděl, se tu pěstuje čínské zelí a mrkev.

Vyhlídka na město byla docela hezká, ostatně můžete posoudit sami tady. Rozhodně za výlet na rozhlednu stála. Mohli jste třeba jako dispečeři dopravního podniku pod sebou sledovat, jak se na nejdelší ulici ve městě najednou na všech semaforech rozsvítí na zhruba minutu zelená a pak zase najednou naskočí červená. Takže tam hluboko dole pod námi to vypadá tak, že na zelenou všichni sešlápnou plyn až na zem, či na skútrech si naplno vykroutí ruku, aby za minutu stihli přejet nejméně dvě křižovatky před sebou a na třetí křižovatce na červenou zase zaflekovali na místě. Vlnu zelené a červené tady ještě neobjevili. Na druhou stranu jsem asi před dvěma týdny jel poprvé plně automatizovaným metrem bez řidiče. Pocit ze začátku docela podivný. K pocitu bezpečí také nepřispěly rady, jak v případě nehody nebo nějaké nepravidelnosti přivolat operátora. Musíte zmáčknout knoflík na 3 sekundy a pak přečíst identifikační znak soupravy. Když si troufnou na automatizované metro, tak proč se souprava neidentifikuje řídícímu středisku sama? Nicméně po chvíli jsem si už užíval výhledu přes přední sklo a přemýšlel, jak provoz asi řídí.

Musím uznat, že provoz je tady mnohem spořádanější než na pevnině, to je jasná věc, pro našince stále ještě Asie, ale i tak. Na silnicích jezdí asi třikrát tolik skútrů jak aut. Podle známých. kteří jezdí denně do práce, je každá cesta o život, ale dá se zvyknout, jako na spoustu jiných věcí v Asii, až asi na rámus. Taiwanská rodina vám bude vážně tvrdit, že je nebezpečné koupat se při malinkých vlnách na písečné pláži, že je bezpečnější jenom se na moře koukat. Pak nasednou na skútr, táta řídí, mezi nohama mu stojí větší děcko, za ním sedí menší děcko a za děckem ještě máma. Protočí plyn a... Děcka slouží rodičům asi jako airback.

Na druhou stranu na pevnině jezdila naprostá většina malých skútrů na elektriku, tedy potichu. Tady všichni pálí benzín a to pěkně nahlas. Když se na červené sjede padesát skútrů s až čvrtlitrovými motory, a pak se na zelenou všichni najednou rozjedou, jde z řevu hlava kolem. Jak jste si možná všimli na fotkách, ulice jsou tady, kromě několika širokých bulvárů, docela uzoučké, takže domy jsou naplácané natěsno a hluk se mezi nimi dost rozhléhá. My bydlíme v celkem tiché čtvrti, kam se rámus z hlavních ulic nedostane. Nejvíc mě ale dokáže zdeptat, když někdo pustí větrák nebo nějaký jiný motor, a já nevím, kdy to zase vypne. Pravidelně se pod námi pouští ventilace podzemní garáže v sedm ráno a v sedm večer, to jsem ještě schopný snést, protože vím, že za hodinu bude klid. Ale každý nový motor ve mně probouzí vzpomínky na naše strašné bydlení v Xiamenu a to pak se mnou nic není.

I na Petříně dostává člověk pocit, že tam dole je úplně maličký a získává hned nadhled nad svým činěním a svými snahami. Ze čtyřsetmetrové výšky by se nadhled získával ještě snadněji. Bohužel se tady otočíte od skla, kde jste si chvilku meditovali, a jste zase mezi Taiwanci (už nastal čas, abych jim začal říkat, jak si říkají sami). Ale už se to lepší a lepší. Nebýt nekontrolovatelného rámusu, tak jsem spokojený jako houba roustoucí na českém chlebíčku.