Výstup na Sněžku

Využili jsme jednoho prodlouženého víkendu a vyrazili jsme poprvé do vnitrozemí ostrova obývaného domorodci, hady, pavouky a jinou havětí. Vyrazili jsme dobýt místní Sněžku (Xueshan 3886 m), což je mimochodem druhá nejvyšší hora celého ostrova.

Výstupu předcházela celkem složitá příprava v taipeiském základním táboře, kdy jsme si museli vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sheipa. Povolení obnášelo registraci přes internet, kde jsme museli vyplnit přesný časový plán trasy, na které chatě budeme kdy spát, co uděláme, aby se nám nic nestalo a co uděláme pro ochranu tamní přírody. Schválenou žádost bylo potřeba ještě nechat potvrdit na policejní stanici a už jsme se po byrokratické stránce mohli těšit na výstup. Jelikož je během výstupu potřeba přespat dvakrát na chatě a jelikož je potřeba si na chatě rezervovat místo, daří se Taiwancům tímto způsobem celkem efektivně redukovat počet lidí, které do parku pustí. Podobná povolení jsou potřeba ke výstupům i v jiných národních parcích.

Vybavení do mrazu a sněhu nejteplejšími spacáky, které se daly za rozumnou cenu ve městě koupit, jsme v sobotu ráno vyrazili ranním autobusem do Yilanu, kde jsme přestoupili do hrkacího autobusu na cestu do nitra ostrova. Naštěstí jsme většinu zatáček, klesání, stoupání a zastávek prospali.

Začínáme pěkně za tepla a sluníčka. Na začátku treku odevzdáváme jednu kopii povolení a povinně sledujeme krátký filmeček o hoře a výstupu na ni. Na první chatu (2400 m) to máme kousíček asi hodinku. Ubytováváme se na palandách, o kterých kolega trefně poznamenal: "Takové palandy jsem viděl snad jenom v Osvětimi." Přijetí je nicméně velice přátelské a veselé. Když vaříme, chodí kolem Taiwanci a komentují a komentují, co vaříme, jak to vaříme a dokonce jak bychom to měli vařit. To nás moc nebere. Vracíme jim to, když sledujeme kluka, který si i tady na hoře vaří tři chody zeleniny a k tomu rýži.

Ráno se bojíme, že jsme vstali příliš pozdě a výstup plánovaný na deset hodin nestihneme. První kilometry ale s velkou motivací zdoláváme rychle. Když vidíme, že na druhou chatu (3100 m), kam to mělo být pět hodin za hodiny tři, dost se klidníme. Až do této výšky nás provází hustý bambus a džungle kolem. Chvíli dokonce sledujeme i opičí rodinku. Nad námi začíná krásný jedlový les. Necháváme batohy na chatě a na lehko vyrážíme nahoru. Hlava mě, jako správnou přímořskou krysu bolí už od první chaty a bolet nepřestane do návratu dolů, takže si hory užíváme opravdu se vším všudy. Míša je na výsku tentokrát vybavena mnohem lépe. Před závěrečným stoupáním se už cítím dokonce docela opile, výška dělá své.

Z vrcholu chceme pokračovat málo chozenou cestou, ale při výstupu na další vrcholek hřebene to obracíme zpět, protože je mlha, zima, jsme vysoko a na šplhání po lanech po drolící se skále dneska nemáme. Taky nás docela vystrašili Taiwanci, když říkali, že tato cesta je dost nebezpečná a špatně schůdná.

Druhá noc je trochu studenější než první, ale 5 nad nulou nám asi vy můžete závidět přes leckterý český zimní den. Taky se dozvídáme, že na chatě je možné nechat si navařit jídlo a půjčit spacák. Fakt netušíme, co tedy Taiwanci ve svých batozích větších, než máme my, nosí. Při sestupu sledujeme už jenom jednu opičí rodinku, poslední kus cesty nás berou Singapurci, které jsme potkali na chatě a jsme dole.

Asi dvě hodiny ve visitors centru čekáme na autobus. Sledujeme, jak neohrabané děti Taiwanci mají a jak je zoufale nenechají se trochu ohrabat. Tam nesmíš, to je nebezpečné, to neber. Jiní si stále dokola fotí zežloutlé javorové listy. Jak daleko od přírody tito městští lidé žijí, že je stačí nadchnout taková věc jako jsou dva hektary upraveného parku a tři podzimní, pomalu opadávající stromy.

Cestou zpět jsme si divokou silnici pořádně užili. Na několika místech jsme z okýnka autobusu sledovali roztrhaná svodidla se zbytky betonu a asfaltu několik metrů pod námi visící nad propastí. Jednou jsme museli s autobusem jet několik kilometrů řečištěm, protože silnice byla úplně stržená sesuvem. Svahy nad námi vypadají jako kdyby se pohybovaly dolů a už už padaly na silnici. Sledujeme zoufalé úsilí silničářů dát pár nejvíce rozbitých úseků silnice do pořádku. Kousek za nimi už jsou zase trhliny přes celou silnici, další velký liják si vybere svoje.

Koryto řeky je široké snad kilometr, řeka v něm zabírá jenom pět metrů. V období tajfunu a velkých lijáků se to tady musí neuvěřitelně rozvodnit. Dole v řece pracuje spousta bagrů. Děravými lžícemi sítují balvany a staví políčka. Některá políčka se už zelenají zeleninou. Jak u nás patří k hospodáři traktor, tak tady je to bagr. Dolů na políčka je novodurovými trubkami staženo zavlažování. Trubky se kroutí všude kolem silnice. Ve stržích po sesuvech jich jsou mraky přetrhaných a zohýbaných. Jakou trpělivost asi vyžaduje každý rok po tajfunech postavit a obdělat políčko, doufat, že úrodu nespláchne neočekávaný liják. A za rok znovu a pak zase znovu.

Je tu chudo na pohled si ničím nezadající s pevninskou Čínou. Prší a je mlha. Depresivní, švábo-krysí ráj, kam se podíváš. Jsem vážně rád, že tudy jenom projíždíme. Rozdíl mezi městem a vesnicí je stejně šokující jako na pevnině. To jsem vážně nečekal.

V autobusu do Taipei nás vítá smradlavá, zatuchlá klimatizace. Minuty a minuty jedeme Xueshan tunelem dlouhým 12.9 kilometrů (!!!). V televizi pouštějí stále dokola video, jak se co nejrychleji dostat z autobusu, pokud by se něco semlelo. Na pocitu bezpečí nám to rozhodně nepřidá. Provazy světýlek se sjíždějí po dálnici k metropoli, blížíme se ke známému světu, světu trochu jinému, jak jsme měli možnost nakouknout, než na zbytku ostrova.