Tak se mi podařilo ukořistit několik prvních obrázků z našeho okolí a z okolí taipeiského výstavního centra, kde jsem se byl dneska podívat na výletě.
Obrázky od teď najdete tady společně s hromadou Míšiných a mých starších fotek, ty když tak ignorujte.
sobota 11. října 2008
úterý 7. října 2008
První dojmy
Originální název, že? Tak doufejme alespoň v originální obsah. Začalo to ještě dříve, než jsem vůbec někam odletěl. Večer před dnem letu mi vypadla ze zubu plomba. Celkem nepříjemná situace, když odjíždíte na rok pryč a cestovní pojištění plombování zubů rozhodně nehradí. Na pohotovosti mi naštěstí řekli, že vypadl jenom kousek plomby, zabrousili a poslali mě domů s tím, že je to v pořádku. Nevím, jestli to bylo psychikou nebo letadlem, nicméně zuby mě začaly pěkně bolet, jakmile jsem opustil pohotovost, a přestaly bolet až někde v Bangkoku, kde letadlo přistávalo na dobrání paliva. Od krvavých představ hledání zubaře v Taipeii nepomohlo ani sledování akčních filmů na malé soukromé obrazovce v hlavě sedadla přede mnou.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
Celou cestu v letadle jsem musel přemýšlet, co v něm vlastně vůbec dělám. Doma fajn práce, krásná země, kamarádi. Na konci letu kulturní šok a nejistá budoucnost. Připadám si v letadle tak trochu omylem. Vedle sedí klučina, co se jede do Thajska učit thajský box, pak pár čechoaustralanů, které čeká ještě jednou tak dlouhý let z Taipeie. Každý má nějaký důvod v tomto letadle sedět.
Čekání na autobus na křižovatce u vlakového nádraží, kam jsme přijeli z letiště, byl kulturní šok v tom nejdrsnějším slova smyslu. Nevyspalý a nepřipravený, tak nějak bych to nazval. Když jsem si představil, že před měsícem koukala Míša stejně jako já jako čerstvě vyoraný krtek a měla před sebou ještě hledání bydlení, moc do skoku mně nebylo. Byteček máme malý, ale úplně dostačující. Je tu ticho, že je slyšet vlastní dech. Pro našince věc samozřejmá, v Asii ale k nezaplacení. Naštěstí se snad nebude opakovat xiamenská zkušenost s probdělými nocemi za zvuku míchaček a vibrátorů do betonu.
Není tady vůbec kde na ulici a hlavně co jíst! Pouliční restaurace, kde bylo vždy večer narváno a kam jste mohli pozvat celou svatbu, jak bylo levno, tak, jak si je pamatuji z Číny, tu vůbec nejsou. Pětikvajová miska nudlí tady stojí 80 taiwanských dolarů (cca 15 Kč a 40 Kč). Pak tu jsou malé restaurace, které ale vaří vždy jenom jeden či dva druhy jídla. Není možné si objednat několik talířů a tak vyzkoušet od každého trochu a dát si k tomu misku rýže. Světe div se. Existují Číňani, kteří po sobě na stole nenechají hromadu odpadků a pod stolem louži plivanců, ale vstanou a pomalu si po nich může hned někdo sednout. Nepsané pravidlo pražských eskalátorů o stání vpravo a předbíhání vlevo tady platí taky :) Nad moje očekávání dost mladých umí slušně anglicky a hlavně se nebojí mluvit, což se tedy o pevninských Číňanech říct nedá.
Začali jsme dobře na hudebním večeru se skupinou Sudovjan pořádaném českou zastupitelskou misí tady na Taiwanu. Dnes bylo pokračování v podzemí nejvyšší budovy na světě, kde je jedno celé patro obchoďáku vyhrazeno pro rychlé občerstvení. Můžete si dát japonské suši, čínské nudle, korejské kimči, indické kari nebo obligátní burger, vše pěkně pohromadě. Tam jsem určitě nebyl naposledy. Zvlášť, když se toho kolem nabízí k jídlu tak žalostně málo.
Takže pobyt začíná více než dobře. Odpadají strkanice a dohadovanice s nerudnými a neochotnými Číňany, doma je možné spát a v klidu pracovat, na trhu to vypadá jako v Asii, jen se nikdo necpe hlava nehlava a nesmlouvá se o misku nudlí. Autobusy MHD jezdí poloprázdné, metro metruje. Počítačové krámky jsou pěkně soustředěné na jedné nebo dvou ulicích přesně tak, jak to mám rád. Mimochodem toto shlukování obchodů s podobným sortimentem na jedno místo je jedna z absolutně nejlepších věcí na Asii. Stačí udělat pár kroků a projdete dvacet konkurenčních obchůdků a vyberete mnohem lépe, než kdybyste museli mezi nimi poletovat přes celé město. Ono se to s výstavbou obchodních center děje vlastně trochu i u nás, ale tam je snaha, aby byla nabídka co nejširší a nejpestřejší, místo toho, aby bylo více obchodů se stejným zbožím pod jednou střechou.
Zatím to tedy tady vypadá celkem západně a usedle. Uvidíme, jestli bude vůbec o čem psát :)
Rozloučíme se citátem z Forrest Gumpa, doufám, že se tentokrát bude Forrest mýlit.
A začalo pršet a nepřestalo tři měsíce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
